https://www.wpta.info/ipc/

WPhttps://www.wpta.info/ipc/TA-IPC-2023.pdf (49922)

Česká klavírní moderna dětem (foto Zdeněk Chrapek) Projektu, který se bude konat ve dnech 25. a 26. ledna 2020 v kostele sv. Vavřince na Malé Straně se zúčastní 87 žáků především základních uměleckých škol prakticky z celé republiky (mimo jiné i z Brna, Karviné, Olomouce, Ostravy a dalších míst), ale i studenti konzervatoří. Na čtyřech koncertech zazní skladby českých tvůrců hudby pro děti a mládež (M. Dlouhý, E. Douša, M. Dvořák, P . Eben, L. Fišer, J. Gemrot, J. Hlinka, E. Hradecký, I. Hurník, B. Martinů, M. Kumžák, J. Pauer, K. Slavický, L. Sluka), ale i skladby pedagogů ZUŠ či mladých autorů, studentů či nedávných absolventů uměleckých škol (P . Bazala, R. Houšková, Š. Hrubecká, E. KalavskáFaltusová, J. Potoček, J. Vöröšová, M. Vozar). V programu přehlídky je zařazeno setkání se skladatelem a improvizátorem Jiří Pazourem (profesorem Pražské konzervatoře), předním pianistou Tomášem Víškem (pedagogem HAMU) a skladatelkou Jindrou Nečasovou Nardelli, jež bude prezentovat svůj nový cyklus čtyřručních klavírních skladeb Lekníny, který aktuálně vydalo hudební nakladatelství Musica Gioia.

AUTOPORTRÉT PŘEDSEDY SPOLEČNOSTI SKLADATELŮ

Autor: Miloš Pokora
Hned první ze tří večerů (9.11, Sál Martinů Lichtenštejnského paláce), jež jsem stihl navštívit, naznačil, že Dny soudobé hudby dostávají krůček po krůčku přitažlivější tvář. Předseda Společnosti skladatelů AHUV Zdeněk Zahradník mohl svým laskavým úvodním slovem uvítat znatelně víc návštěvníků, a zajímavých okamžiků jsme mohli být svědky prakticky po celou dobu koncertu.
Umně instrumentované Kapitoly pro dechový kvintet a klavír Pavla Hrabánka, interpretované Pražským dechovým kvintetem s Danielem Wiesnerem u klavíru, poutaly svým evokativním nábojem (obraz odvíjejícího se děje), rozkročenými linkami procházejícími imitační kaskádami a také určitou vtíravou tvrdošíjností. Ten, kdo už měl možnost vyslechnout sugestivní kompoziční kreaci Ondřeje Kukala Píseň vojína šílence pro baryton a orchestr, byl určitě zvědav, jak se tento autor vypořádá s osudově zjitřenými verši Jiřího Ortena v písňovém cyklu Veliké stmívání pro baryton a klavír (předvedli Roman Janál a Daniel Wiesner). Díky tomu, že Kukal tentokrát reflektoval Ortenovu poezii komorně, nám bylo dopřáno poznat, jakou moc může mít vokálně-klavírní duo, je-li stylizováno skladatelem na doraz prožívajícím svůj inspirační zdroj, jak vzrušeně je možno modelovat barytonovou linku, aby v ní docházelo k nádherné symbióze mezi zákonitostmi deklamace a melodickým nábojem, a jakou moc může mít i relativně střídmě stylizovaný klavírní part, kterému se daří dotvářet onen libý, ale současně úzkostný výraz, jenž z barytonové kantilény vyzařoval (opakované shluky figuračního vření jako rezonující nervová vlákna). Byl to vzrušující zážitek – jen v některých chvílích, kdy Janálův nádherně probarvený baryton rezonoval celým sálem, jsem si přál, aby ten prostor byl větší. Duo č. 1 pro housle a fagot Karla Janovického (předvedli Jana Vonášková-Nováková a Václav Vonášek) mě zaujalo vynalézavým stylizačním uchopením této netradiční nástrojové kombinace i poměrně svěžím spádem (hraní si s jedním a týmž tónem v Passacaglii, zajímavá transformace neoklasicistních postupů do moderního tvaru v Prestu). Monodrama pro bas, klavír a smyčce s názvem Autoportrét od Zdeňka Zahradníka na rozkošnou povídku Ilji Hurníka zapůsobilo zajímavě svou dvouplánovostí, při níž se proti v konstantním výraze plynoucí vokální lince zpovídajícího se vypravěče odvíjel jako ve filmové smyčce plynule tekoucí proud instrumentální složky. V sympaticky lapidární kompoziční kreaci Jindry Nečasové Nardelli pro dechový oktet, zvony a klavír s názvem Pouť Sv. Antonína jako by byl inspirační zdroj v podobě stejnojmenného obrazu Joži Úprky hudebně ozvláštněn nejen jemnými náznaky lidových intonací, ale také jemným závanem obklopující přírody (monolog flétny rozmělňovaný do ostatních nástrojových linek, velebné chorálové momenty). Zvláštní zmínku si zde zaslouží nastudování této kreace Vlastimilem Marešem i to, že s dechovým oktetem opět spolupracoval precizně připravený Daniel Wiesner. To kompozice Igora Polácha s názvem Attitude – 2 / Průhledy pro dva klavíry (s Danielem Wiesnerem tentokrát hrála Marie Wiesnerová) zase zaujala svou sevřeností a tím, že party obou nástrojů do sebe navzdory krajně volnému rozvíjení a variování ústřední myšlenky naprosto přesně zapadaly. Oldřich Semerák postupoval ve svém Žesťovém kvintetu Století relativity (s hráči nastudoval Jiří Novotný) v podstatě jako s do prostoru rozházenou atonální řadou, aniž by opustil klasicky souměrný ideál třívěté kompozice neoklasicistního rodu s bohatou imitační prací. Skladba měla potřebný spád, nejvíc bych tu však ocenil příkladně rovnoměrné exponování všech nástrojů. Anna Karenina-recenze (2).odt (259,9 kB)Opravená recenze Anny K. (kopie) (1).odt (304,7 kB)Anna